26. října 2026 · 4 min čtení
Jak se naučit text bez biflování: co výzkum zjistil od herců
Helga a Tony Noiceovi zkoumali skoro dvacet let, jak si herci pamatují role. Jejich nejužitečnější zjištění je zároveň to nejméně čekané.

Nejčastější otázka, kterou herci slýchají, zní: „Jak si to všechno proboha pamatuješ?“ Dva američtí výzkumníci, Helga a Tony Noiceovi, ji vzali vážně. Skoro dvacet let se vyptávali profesionálních herců a jejich postupy pak testovali v laboratoři. V roce 2006 tuto práci shrnuli v časopise Current Directions in Psychological Science.
První zjištění je pro tu otázku trochu ponižující: herci nepovažují paměť za podstatu své práce. Zajímá je hrát pravdivě a naslouchat. Michael Caine to v knize z roku 1990, kterou oba výzkumníci citují, popsal takto (volně přeloženo): „Musíš tam umět stát a nemyslet na svou repliku. Vezmeš si ji z tváře druhého herce. Jinak při své další replice neposloucháš a nemůžeš svobodně a přirozeně reagovat.“
Přesto si text pamatují doslova. Noiceovi připomínají, že ve Spojených státech typová smlouva dramatiků dokonce dovoluje herce, který se od textu odchyluje, vyměnit. Celá otázka tedy zní, jak se k takové přesnosti dostat bez biflování.
Co vyprávějí herci
Výzkumníci nejdřív sesbírali přes sto výpovědí herců o tom, jak pracují. Skoro nikdo z nich se neučí mechanickým opakováním. Jeden to shrnul: „Co rozhodně nedělám, je hned se to učit nazpaměť. Můj problém je spíš v tom, jak se zarazit, abych si to nezapamatoval moc brzy.“
To, co dělají místo toho, připomíná pátrání. U každého kousku scény hledají, co postava chce. V angloamerickém divadle se těmto kouskům říká beats: nejmenší úsek zaměřený na jediný cíl. Jedna herečka si rozdělila půl stránky dialogu na tři kroky: zalichotit, rozmluvit ho, rozptýlit jeho obavy. Lichotka zabere, takže ho může rozmluvit, takže ho může uklidnit. Z textu se stane řetěz příčin a řetěz se pamatuje líp než řada vět.
Práce někdy sahá až na úroveň jednotlivých slov. Ve hře The Front Page starosta říká novináři „Don't pester me now, please“, tedy zhruba „Teď mě neotravujte, prosím“. Jeden herec si všiml, že anglické pester se říká spíš o dítěti, které zlobí: starosta s novinářem jedná jako s klukem. Přidá ale „teď“, protože se nechce rozkmotřit s někým, kdo se mu později může hodit, a „prosím“ celé to změkčí. Každé slovo tam má svůj důvod. Pamatuješ si ten důvod a slovo přijde s ním.
Pokus, který nevyšel
Zbývalo zjistit, jestli se to dá naučit. Noiceovi učili studenty rozebírat text jako herci a klást si otázky typu „balím ji, když tohle říkám?“. Proti studentům, kteří text jen četli, rozbor vyhrával. Proti studentům, kteří se ho směli naučit nazpaměť svým obvyklým způsobem, ale jasně prohrál: 57 % zapamatovaného textu při učení nazpaměť, 33 % s rozborem.
Tahle pasáž článku je naše nejoblíbenější, protože bourá rozšířenou představu mezi amatérskými herci: rozpitvat text u stolu nestačí. Výzkumníci se proto obrátili k druhé polovině herecké práce, ke zkouškám. Studenti dostali nový pokyn: nesnažte se zapamatovat si slova, snažte se je doopravdy říct někomu, kdo je přítomný nebo koho si představujete, abyste od něj něco získali (varovali ho před nebezpečím, přesvědčili ho). Tentokrát se výsledky obrátily: 60 % zapamatovaného textu proti 50 % při učení nazpaměť.
Nazvali to active experiencing, česky by se dalo říct „aktivní prožívání“ textu: použít všechno, hlas, tělo, emoce, abys smysl předal někomu dalšímu. Podle nich se výsledek podařilo mnohokrát zopakovat, s jinými skupinami lidí i s jinými texty.
Přidá se tělo
Poslední přísadou je pohyb. Ve studii publikované v roce 2000 si herci lépe pamatovali repliky, které řekli v pohybu, než ty, které řekli bez hnutí, a to i když po nich při testu nikdo nechtěl gesta zopakovat.
Pozor, předvádět slova pantomimou nemá smysl. Nikdo neříká „jdu ke dveřím“, zatímco jde ke dveřím. Příklad Noiceových je jemnější: postavu někdo vyzve, ať odejde, ona odpoví „Tady se mám moc dobře“ a usadí se do křesla. Gesto větu nepopisuje, ale obojí slouží stejnému cíli, vzdorovat tomu druhému. Výzkumníci tento efekt našli v laboratoři i u studentů bez jakékoli divadelní zkušenosti, a to po pouhých pár minutách vysvětlování.
Co si z toho můžeš vzít už dnes večer
Přečti si svou scénu a u každé repliky hledej, co tvoje postava chce. Na okraj si napiš akční sloveso: přesvědčit, nachytat, uklidnit, získat čas. V téhle fázi se nesnaž nic si zapamatovat.
Pak své repliky řekni někomu. Partnerovi, pokud nějakého máš po ruce, jinak člověku, kterého si představíš co nejpřesněji, jak sedí naproti tobě a ty po něm něco chceš. Přesně to se děje, když v Synqro zkoušíš v Italské zkoušce: aplikace říká ostatní role a ty odpovídáš hlasu, ne stránce.
Vstaň, jakmile to jde. Najdi přechod nebo gesto, které slouží záměru repliky (ne gesto, které ji ilustruje).
Doslovné znění kontroluj až nakonec, protože na něm autorovi i režisérovi záleží. Přesně k tomu slouží Text s mezerami a Počáteční písmena: odhalí synonyma, která jsi tam nevědomky propašoval. Minihra „Teď ty“, která poslouchá, co říkáš do mikrofonu, dělá stejnou kontrolu nahlas.
Omezení
Tyto studie pracují s anglickými texty, často krátkými, a s americkými studenty nebo herci. Nikdo nezměřil účinek na tříhodinovou roli ve verších a výsledek by nás opravdu zajímal. Nepovedený pokus také připomíná, že herecká metoda neušetří práci: vyžaduje stejné úsilí, jen zaměřené na smysl a na partnera místo na stránku. Text, který už jsi začal hrát, drží líp než text, který odříkáváš, a to je pořád nejlepší důvod zvednout se ze židle co nejdřív.
Zdroje
- Helga Noice a Tony Noice, „What Studies of Actors and Acting Can Tell Us About Memory and Cognitive Functioning“, Current Directions in Psychological Science, roč. 15, č. 1, 2006, s. 14–18. Číst článek (PDF)
- American Psychological Society, „To Be Or, Or ... Um ... Line! Research Puts Actors' Memory On Center Stage“, převzato na ScienceDaily, 27. ledna 2006.
- Michael Caine, Acting in Film, 1990, citováno podle Noice a Noice (2006).
Titulní fotografie: zkouška hry Les amoureux v divadle Théâtre Denise-Pelletier v Montrealu s Éricem Bernierem a Catherine Chabotovou. Foto Isabeau Blanche, licence CC BY-SA 4.0, oříznuto.